|
Přestože
na to nejsou žádné paragrafy a právní předpisy, plyne již ze
slova rozhodčí, soudce, že to je člověk, který říká právo.
Tedy jen člověk morálně bezúhonný, charakterově ryzí a
nepodplatitelný.
Chceme-li
posuzování pozvednout a děláme-li všechno pro vzdělání
rozhodčích, musíme jim také poskytnout ochranu. Rozhodčí je představitel
moci. Rozhoduje často o osudu psa, příležitostně dokonce o jeho
životě a smrti. V jeho rukou ale také často leží budoucnost
plemene. Koho pasuje na vítěze, na toho často vkládá odpovědnost
za budoucí generace. Tím se nezřídka podílí na vzestupu nebo
poklesu plemene. I osud mnohého chovatele leží v jeho rukou.
Rozhodčí
musí být závazný, přející, otcovský a moudrý, neodchylný,
ale srozumitelný ve svých rozhodnutích. Nejsou zde žádné
matematicky přesné normy. Často rozhoduje vrozená schopnost
pohledu na umění a estetické hodnocení, přičemž ještě něco
zbývá pro osobní vkus. Rozhodčím na krásu se člověk rodí.
Samozřejmě ke vrozené vloze patří také veliká zkušenost s
obsáhle pozorovaným materiálem. Malicherný pedant, který nepozná
ušlechtilost, harmonii, barvu, eleganci, krátce všechno to, co
tvoří estetickou hodnotu krásy psa, ale zato nedůtklivě bazíruje
na nejmenších skutečných nebo domýšlených nedostatcích,
nehodí se nikdy na rozhodčího pro exteriér. Opravdové chyby
musíme vidět, ne hledat. Rozhodčí, který se jako panter plíží
okolo psa, aby ho nakonec vmanévroval do nějaké nepříznivé
pozice, není rozhodčí, ale popravčí.
Snažení
malicherných rozhodčích směruje k tomu, aby u každého psa, a může
být vcelku sebepřesvědčivější, našli nepatrný nedostatek
nebo vadu krásy. Zapomínají přitom na kategorický imperativ umění
posuzovat - v první řadě podle předností a ne podle nějakých
nedostatků. Cituji ze vzpomínky na Jimmie Garrowa,
nezapomenutelného anglického špičkového rozhodčího, který říkával:
Posuzování podle vad bylo hlavní příčinou, proč dnes tak
často stojí špatní psi na špičce. Žádný pes nebyl
dokonalý. Žádný pes nebude nikdy dokonalý. Slabý rozhodčí,
ubohý rozhodčí, rozhodčí bez představivosti, mizerný rozhodčí
posuzuje podle chyb a přehlíží vyvažující přednosti. Silný
rozhodčí, dobrý rozhodčí, statečný rozhodčí, spravedlivý
rozhodčí posuzuje podle kvalit a jen podle kvalit." Z toho
lze pochopit, že touto metodou přišli na špici falešní psi. Ti
bez chyb, příliš korektní, ty nuly. Ti prostřední, kteří
postrádali tu nehmatatelnou a téměř nepopsatelnou kvalitu, totiž
ušlechtilost. Nejlepší psi, kteří opravdu zaslouží vítězit,
jsou ti s největším počtem předností a ne ti s nejmenším počtem
chyb. Do daleké budoucnosti mohou také plemeni nejvíce dát.
I Kamphausen jednou v kritickém rozhovoru udělal poznámku, že u
opravdu vynikajícího psa přehlédne úmyslně malý nedostatek.
Vynikající
rozhodčí při své činnosti v kruhu zachytí (aniž by se ztrácel
pedanticky v maličkostech) v hlavních rysech nejen fenotyp, ale
musí fenotypem vidět až ke genotypu a rozeznat dvojitý genový
systém, dědičnou čistotu posuzovaného psa a tím jeho chovnou
cenu. A to vše na malých a jemných znacích s citem a schopnosti,
krátce se svým věděním, zkušenosti a cílevědomým instinktem
a toto také ve svém posudku zachytit. Tím teprve poskytne chovu a
pokroku dotyčného plemene ten přínos, který lze od něho očekávat
a který z něho dělá pravého znalce svého oboru. Tato skutečnost
by měla být ve všech kurzech s důrazem uváděna.
Někteří
rozhodčí mají zvláštního koníčka, na němž "rajtují".
Tato mánie nebo komplex se dá sledovat jako červená nit ve všech
jejich posudcích. Jeden zbožňuje uzavřené oko a každý pes je
nejprve pod tímto hlediskem prohlížen a zařazen. Jiný má
komplex zaúhlení zadních končetin a zaměňuje přitom nadrezírované
pokrčení v postoji s vrozeným anatomicko-fyziologicky správným
zaúhlením, a přehlíží tím příležitostně dokonce jednoznačně
vadné podsazení. Protože je zaúhlením přímo posedlý, dívá
se často na psa jen z profilu a může mu přitom ujít i kravský
postoj. Další rozhodčí vidí pod odstávajícími praporci na předních
bězích předstírané volné lopatky, vzdor docela přiléhajícím
loktům. Některý sleduje jen pigment, tu celkový, tu na očích
či drápech, nechávaje zcela bez povšimnutí biologické rozdíly
mezi různobarevnými psy. Jeden má rád černý krycí vlas, jiný
by jej nejraději trestal. Ctitelé odstupu se dívají na všechny
psy jen z tohoto zorného úhlu. Jiný má zase komplex ze srsti,
jednou mu je moc jemná, jednou moc tvrdá, dlouhá nebo krátká,
jednou otevřená nebo jinak proti jeho osobnímu vkusu. Velmi samčí
psi mají často sklon k tomu, nosit prut hodně vysoko a to dělá
dojem vadné zádi. Naproti tomu zase psi se slabšími nervy nebo
na tak hlučné prostředí nezvyklí, mají tendenci stáhnout záď.
To všechno může fanatikovi přes zádě v jeho speciální
horlivosti ujít.
Mnoho
takových případů by se dalo ještě uvést. Jeden ze zvlášť
vybraných je ještě posuzování pohybu v klusu. Jsou například
ještě špičkoví rozhodčí, kteří trestají "šněrování"
a přitom zcela pustí ze zřetele, že široké našlápnutí v
pohybu (na rozdíl od statické situace) způsobí určité kývání
tělem, které pozorováno zezadu, vypadá jako batolivá chůze a
budí všechno jiné než estetický dojem. Zatímco rychlonozí psi
jako vlk a chrt šlapáním do linie svého těžiště toto kývání
tělem kompenzují. Jak může být fyziologicky správné chování
posuzováno jako chyba! Jednoduše vyjádřeno si pamatujme: vestoje
a při pomalé chůzi má pes našlapovat nohama kolmo pod návěštné
místo příslušných končetin. Při tom se dá forma předních a
zadních končetin bezvadné posoudit. Při rychlém klusu je ale
"šněrování" fyziologicky správně. Kdo to nedovede
poznat, tomu chybí znalosti základních fyziologických pojmů.
Ideálnímu rozhodčímu musí být vlastní pohled na celek,
jednotu, na fyziologicky správnou, harmonickou souhru jednotlivých
částí těla, jinak zůstane stále malicherným pedantickým břídilem,
analytikem. Rozhodčí pro exteriér by měl být nadaným uměleckým
kritikem.
U
mopse nebo buldoka mluvit o ušlechtilosti není lehké, u elegantnějších
plemen naproti tomu je ušlechtilost (jinak těžko definovatelný
pojem) neodlučitelná od špičkového zvířete.
Jsou však rozhodčí, jimž pro to naprosto chybí cit. Mladí a především
nezkušení učitelé jsou často, snad na základě vnitřní
nejistoty, přísnější, nepřipouštějící námitek a
psychologicky méně pohybliví než starší, kteří jsou pohledem
do relativity, množstvím aspektů a moudrostí už zkušení. Totéž
platí pro novopečené kynologické soudce. Jako mladé víno
nejsou vždy ozdobou ve svém společenství. Není snad jediný
pes, který by splňoval všechna přání. Z toho lze ale odvodit,
že výborný pes je platonická idea a že proto nejvyšší známka
může být sotva kdy udělena, není opravdu v zájmu kynologického
pokroku.
Nedostatečnou
kvalifikaci a jednotnost vzdělání pro úřad rozhodčího je vidět
nejlépe na rozporech v posudcích na stejného psa. Mělo by se předpokládat,
že z různých posudků popisujících stejného psa bude možné
ověřit jeho identitu. Tragický omyl. Často by nikoho ani
nenapadlo, že jde o stejného psa. Krátké, nic neříkající a tím
bezcenné posudky nejsou vždy důsledkem neschopnosti. Hlavní příčinou
je nařízení, aby posudky byly stručné a časová tíseň. Pak
ovšem jen málokteří, věc a jazyk bezvadně ovládající,
rozhodčí dovedou to podstatné ve psí charakteristice vyjádřit
několika slovy nepřipouštějícími nedorozumění. Rozhodčí se
ve velké většině nerekrutují z vysokoškolských profesorů.
Nemohou se tedy od nich žádat výkony, k nimž nemají předpoklady.
To nemá být kritika prostřední kvality rozhodčích, nýbrž
psychologicky nedostatečné kynologické legislativy. Vzorné
posudky vyžadují přiměřený čas při posuzování a také něco
práce. Specifické znaky psa mají být zřejmé z posudku, aby jim
pes byl charakterizován a poznáván. Posudek má být takový, aby
každý odborník ve skupině psů popsaného psa poznal a dva
posudky o témže psu mají být, ne-li absolutně identické, přece
alespoň v důležitých bodech souhlasné. Nyní vyvstává radikální
otázka, jak pozvednout úroveň rozhodčích a jejich posudků,
abychom vytvořili předpoklady, které musíme prosazovat ve prospěch
chovu psů. Znalost plemene a standardu jsou jistě první předpoklady.
Vedle toho je třeba určitých přírodovědných znalostí, bez
nichž jsou často uvedeny v posudcích podivné představy o
anatomii, fyziologii apod. Z takzvané znalosti jednoho plemene se
nedá ještě odvodit schopnost pro funkcí rozhodčího. Nezávislost,
zvláště na osobních a obchodních zájmech, jsou samozřejmosti,
o kterých se netřeba zmiňovat.
Nesnadným
problémem je výběr rozhodčích a jednotné vzdělání. Volba přednášejících
by měla být pečlivá. Úvodní přednášky by měli vést členové
akademického sboru z přírodovědeckých a veterinárních fakult.
Cennou pomůckou by měl být obrazový a filmový materiál.
Nezbytné jsou pro budoucí rozhodčí i znalosti základních
principů dědičnosti, protože jejich pozdějším posuzováním
je určován vývoj a tempo kynologického pokroku. Ustanovení německých
chovatelských klubů, že rozhodčí musí jako předpoklad pro své
jmenování předem odchovat tři generace svého plemene, je příliš
schématické, ale základní myšlenka je nesporně dobrá. Vlastní
chovatelská zkušenost dává denní pozorovací materiál a zkušenosti.
Ovšem záleží na tom, jak se chovatelství provozuje, zda z komerčních
důvodů nebo na základě přesného plánování. Kdo odchoval více
generaci psů, ví také o námahách a bolestech běžného
chovatelského života. Bude zastávat svůj úřad s větši svědomitosti
a vyvaruje se oné hanebné povýšenosti, která divákům a především
vystavovatelům vhání červeň studu a vzteku do tváří.
Funkce
rozhodčího je i za příznivých podmínek sama namáhavá a vyžaduje
při seriózním provedení značný čas. Dobrá zapisovatelka
stejně jako ochrana proti dešti na venku konaných výstavách by
měly být samozřejmosti. Poletující nebo navlhlé průkazy původu
a posudky vzbuzují oprávněnou zlost vystavovatelů. Mezinárodní
výstavy by měly pořádat jen ta místa a organizace, která
dostojí kladeným požadavkům. I pro zkušené rozhodčí platí
určité maximum posuzovaných psů, které nelze překročit. Výběr
a příprava kruhů by často mohla být lepší. Rozhodčí je oprávněn,
ba přímo povinen na místě zastavit posuzování, pokud poměry v
kruhu znemožňují bezvadné posuzování. Příliš malý nepřehledný
kruh, špatná půda, vysoká tráva u nízkonohých plemen, rozpálený
asfalt apod. musí bez diskuze zamítnout. Posouzení, je-li kruh
vhodný, přísluší výhradně rozhodčímu. Nedbalá příprava
kruhů je bezpříkladná bezohlednost vůči vystavovatelům, kteří
smí mít požadavky na dobré poměry v kruhu, uvážíme-li časové
a finanční oběti, které každý vystavovatel na sebe bere. Po výstavách
se má říkat pravda a ne směšné chvály na adresu pořadatelů.
Jinak se nedocílí zlepšení.
Rozhodčí
jsou povinni si všímat i oblečení a chování vystavovatelů. Ženy
s nemožnými podpatky mají ihned vykázat z kruhu. Kam se ty
postaví, tam už tráva neroste a pes může být do smrti mrzák.
Také jsou vystavovatelé, kteří využijí každé příležitosti
protlačit se v klasifikační řadě dopředu nebo se pořád tlačí
na svého předchůdce, aby znervózňovali jeho psa. Takoví
"sportovci" musí být napomenuti nebo z kruhu vykázáni.
Choulostivým
tématem jsou všestranní rozhodčí. Zdá se samozřejmé, že
takový rozhodčí je jen pomoc z nouze, jako služební doktor v
nutném případě. I u jezevčíků se stále mluví o rozhodčích
pro hladké, dlouhé a drsné a tím se vyjadřuje, že i ve stejném
plemeni se sotva najde rozhodčí, který je stejně dobrý pro všechny
tři variety. Kdo ale opravdu musí posuzovat plemeno, které nikdy
neviděl, tomu patří cena odvahy nebo mučednická koruna. Takový
rozhodčí je pro nedostatek odborníků na méněpočetná plemena
železnou nutností, nejvýš užitečná pomoc v nouzi, ale sotva
rovnocenná náhrada. Má být nasazen jen tam, kde opravdu není možné
dát specialistu.
Jedno
musíme mít stále před očima: Úcta, jaké se kynologie těší,
je určována kromě sportovního chování jejích členů v první
řadě kvalitou chovatelské a soudcovské práce.
|